Havlíčkobrodští fanoušci se před Vánocemi vyřádili na ledě

Příznivci brodských Rebelů si zpříjemnili předvánoční čas a zkrátili si čekání na Štědrý večer hokejovým utkáním. Ve čtvrtek 23. prosince od osmnácti hodin je tak mohli vidět návštěvníci Kotliny při prohánění po ledové ploše. Tato akce se pořádala hodně narychlo, protože o zamluveném ledu se dlouho vůbec nevědělo, ale cestu si na zimní stadion našlo zhruba dvacet fanoušků. Ti si po dlouhé odmlce na vlastní kůži opět vyzkoušeli oblíbený sport a každodenní práci hokejistů svého oblíbeného klubu. Naše redakce u toho samozřejmě nemohla chybět a nyní vám o přátelském duelu může podat podrobné svědectví.

Je zhruba 17 hodin, když se před zimním stadionem v Kotlině začínají pozvolna scházet fanoušci Havlíčkova Brodu. Na programu totiž mají akci s názvem „Předvánoční sklouznutí“, v jejímž rámci sehrají při dostatečném počtu účastníků přátelské hokejové střetnutí. Nakonec si najde cestu k hokejovému stánku místních Rebelů zhruba dvacet nadšenců, kteří v 18 hodin vyjíždějí na ledovou plochu, jíž jim na hodinu zamluvilo jako poděkování za celoroční přízeň klubové vedení. Po rozdělení na dvě stejné skupinky následuje krátké rozbruslení a zajímavé klání může začít. Není žádným tajemstvím, že brodští příznivci nejsou žádní hokejoví zelenáči, protože jim práce na bruslích a s hokejkou rozhodně není cizí.

Vždyť většina z nich již absolvovala několik podobných zápasů, když podle nastolené tradice po skončení prvoligové sezony pravidelně měří síly s hráči týmu svého srdce. Navíc po uplynutí minulého soutěžního ročníku během dvoukolové bitvy poměřili své schopnosti s příznivci Hradce Králové, s nimiž odehráli jedno utkání venku a druhé v domácím prostředí. Nabídnutou příležitost tak dokonale využili nejen k protažení těla a předvánočnímu setkání, ale také jako menší přípravu na další přátelská střetnutí. Pořádaná akce splnila svůj účel, když si všichni zúčastnění hezky zasportovali a ještě více utužili přátelské vztahy ve svém táboře. A výsledek? O něco úspěšnější byl tým červených, který svého soupeře v bílých dresech o nějaký ten gól přece jen zdolal.

Pohledem účastníka:

Je čtvrtek, 23. prosince ráno. V tu dobu si naplno užívám začátek dlouhého volna a odpočívám u svého notebooku, na který mi přichází zpráva. Odesílatelem je Pepa Výborný, prezident fanklubu Rebel Hearts známý pod přezdívkou Lister, který mi píše, že fanklub má od osmnácti do devatenácti hodin zamluvený led, ale sám se o tom dozvěděl teprve teď. Úkol je jasný: mám dát vědět co největšímu počtu kamarádů, kteří by si přišli s námi zahrát hokej. O mé účasti nemůže být žádných pochyb, podobné akce jsou pro mě odjakživa velkým lákadlem. Okamžitě se dávám do práce a kontaktuji za tímto účelem několik svých přátel, mezi nimiž figuruje také Filip Ondráček, produktivní útočník juniorky. S tím se v rychlosti domlouvám na bližších podobnostech a informuji ho o plánovaném srazu, která je Listerem stanoven na 17. hodinu před Kotlinou.

Kromě něj se mi daří získat další spřízněnou duši, kamaráda, jenž je navíc ochoten zapůjčit mi helmu, jíž v tu chvíli právě dychtivě sháním. A brzy mé nadšení ještě nabírá o poznání větších rozměrů, protože mám na výběr mezi tou s košíkem a klasickou bez plexiskla, Jágrovou „skořápkou“. S výstrojí si tradičně nelámu hlavu, kromě přilby znovu počítám s osvědčenými skateboardovými chrániči na kolena, které po předchozích fanouškovských mačích utěšeně odpočívají ve skříňce a trpělivě čekají na svou další příležitost. Brusle s hokejkou jsou samozřejmostí a v zimním období pořád připraveny v pohotovosti.

S napětím vyhlížím očekávaný večer, přičemž mi čas notně krátí příjemná záležitost v podobě shánění posledních dárků na Vánoce. Po příchodu domů z naplno rozeběhnutého nákupního shonu se snažím při neustálém kontrolování hodin popohnat jejich ručičky kupředu, alespoň na půl pátou, kdy vrcholí mé přípravy k odchodu. Konečně… Přesně v 16:45 se vydávám na cestu, vyzbrojen vším potřebným, včetně teplého oblečení a dostatku osvěžujícího pití. Cesta utíká tak závratným tempem, že mi připadá, jako kdybych měl na nohou sedmimílové boty. Než se stihnu nadít, už scházím z malého kopce k parkovišti před Kotlinou. Už z uctivé dálky zvědavě pátrám očima a vyhlížím, zda před zimním stadionem již nečekají nějací další fanoušci, kteří se v blízké době na chvíli změní v hokejisty. v K mé radosti v těchto místech stepují postavy, které rychle poznávám. Přidávám se k diskutujícímu hloučku a za pár minut upoutává mojí pozornost přijíždějící auto, ze kterého záhy vysedává Pepa „Lister“ Výborný, prezident fanklubu, náš tradiční brankář a dobrý kamarád v jedné osobě. Postupně přicházejí z různých stran další a další natěšení příznivci, které ověnčuje přes rameno nesená hokejka s bruslemi, jež jsou na ni připevněny. Vzápětí se pomalu trousíme do útrob stadionu a zaujímáme pozice v kabině, jež je mi dobře známa už z předchozích zápasů tohoto typu. Odkládám si věci a usazuji se na pohodlnou lavičku kousek od svých kamarádů, s nimiž skoro s železnou pravidelností hraji v jedné formaci.

Místnost se začíná zaplňovat, přičemž zde panuje příjemná a přátelská atmosféra. Zkrátka i tady je znát, že oblíbené Vánoce důrazně klepou na dveře. Do osmnácté hodiny, na níž máme zamluvený led, stále zbývá moře času, ale ten nyní utíká o poznání rychlejším tempem, než když jsem vyčkával v teple a pohodlí domova. Všichni se pozvolna oblékáme do výstrojí a obouváme do bruslí, přičemž si navlékám na kolena své speciální chrániče a potom si beru bílý dres s číslem 2, protože svůj dres jako jeden z mála přítomných nevlastním. Rolba v tu dobu pořád ještě pendluje po ledě a opisuje stále se zmenšující, protáhlé ovály. Zhruba pět minut před pomyslným úderem šesté hodiny již čekáme na střídačce s tím, že jako poslední uzavírají náš roztroušený a různorodý průvod oba brankáři.

Po odjezdu rolby naskakujeme na led a začínáme s krátkým rozbruslením, při němž se přibližně po deseti měsících, před kterými řada z nás v Kotlině hájila havlíčkobrodské barvy v odvetném přátelském utkání proti fanklubu Hradce Králové, opět ocitám na bruslích a načínám další sezonu „hráčské kariéry“. Naše fanouškovská základna se dělí na dvě skupinky podle barvy dresů: na jedné straně stojí Červení, na druhé Bílí. Patřím do mužstva Bílých, v němž se potkávám s většinou svých parťáků z naší tradiční pětky a mimo jiné také s juniorem Ondráčkem. Na opačné straně barikády stojí jen náš ostrostřelec Luboš „Váchys“ Vácha, jenž doslova řádil jako utržený ze řetězu při domácím souboji s hradeckými fanoušky. Na hřišti spolu soupeří dvě formace, z nichž odjíždějí hráči střídat na lavičku, kde čekají na svou příležitost další tři hokejisté.

Před začátkem bitvy si zkouším ještě párkrát vystřelit a po občerstvení naskakuji ze střídačky do ledového ringu. Stavím se po bok svých kolegů z lajny a po vhazování se naplno rozbíhá zajímavý duel, jemuž z ochozů přihlížejí dvě mladé fanynky. Úvodní buly vyhrál náš silný soupeř a okamžitě uháněl s pukem na holi do útočného pásma. Snažím se postup jednoho z hráčů zastavit, ale ten se kolem mě prožene jako vichřice a nechtěně mi vyrazí z rukou hokejku. Tu se pokouším okamžitě zvednout, jenže další projíždějící rychlík ji bruslemi posouvá ještě dál z mé blízkosti. Nedaří se nám zastavit postup našeho protivníka a brzy inkasujeme.

„Tak první střídání si za rámeček tedy rozhodně nedám,“ prolétává mi chmurná myšlenka hlavou. Červení do přátelského duelu vstoupili jako uragán a od začátku trpělivě prověřovali pevnost našeho obranného valu, za nímž se rozhodně nemohl nudit náš gólman Karel, jenž se měl ve svém brankovišti proti nebezpečným střelcům co ohánět. Předvádí několik skvělých zákroků a naše akcie stále drží nahoře, ale ani on nedokáže rozpoutanou bouři zastavit. Brzy musíme dotahovat velké manko, ale útočné choutky našeho soupeře neberou konců. Vše pozorně sleduji ze střídačky, na níž diskutuji se svými spoluhráči a doplňuji tekutiny, které s neuvěřitelným objemem potu opouštějí moje zatížené tělo.

S obrovskou motivací a odhodláním něco s nepříznivým vývojem utkání něco udělat se opět vracím na ledové bojiště. Snažím se pomáhat dopředu, ale nezapomínám na zadní vrátka a po ztrátě puku se rychlými tempy vracím co nejrychleji zpět. Při jedné z těchto situací ztrácím při soupeřovu protiútoku rovnováhu a ustýlám si na naší modré čáře. Přesto mě ani tato úsměvná nepříjemnost nemůže zastavit. Za chvilku už jsem v naší obranné ulitě a pokouším se zblokovat nebezpečnou ránu z vrcholu kruhů, jenže kotouči nastavuji svou hůl do cesty tak nešikovně, že ho jemnou tečí usměrňuji do vlastní branky. Tak tomu se říká smůla. Ani tento vydařený „vlastenec“ mi však neubírá na snaze, naopak mi ještě dodává více chuti do hry a síly na obrat k lepšímu.

Postupem času se začínám cítit na hřišti čím dál lépe, dokonce se mi daří spoluhráčům rozdat několik přesných přihrávek a nebezpečných střel. Pyšný jsem zejména na přesný pas na Filipa Ondráčka, kterého jsem vyslal do samostatného úniku. A co se týče střel, ztroskotal jsem ve všech případech na skvělých zákrocích gólmanů. V té době se již naše mužstvo stalo Červeným vyrovnaným soupeřem, přičemž zahájilo spanilou stíhací jízdy a postupně umazávalo výrazné manko.

Nakonec se přece jen dočkávám zářezu na pažbě i já, když se trefuji vskutku kuriózním způsobem. Při jednom z našich útoků vyráží brankář Karel tvrdou ránu betony a ztrácí přehled o puku, který hledá kolem sebe. Číhám mezi kruhy a kotouč vidím kousek před brankovištěm, pár centimetrů před rozkročenými betony. Neváhám a přijíždím do tohoto prostoru, odkud nejdříve se zkušeností ostříleného kanonýra při pokusu o dorážku máchám naprázdno do betonů, ale potom se přece jen trefuji do mezírky mezi nimi. Ihned se mi vybaví vzpomínka na kuriózní kousek Davida Kozlíka, který při samostatných nájezdech v dresu juniorky také skóroval nevšedním způsobem.

Gólů je k vidění ještě spousta, ale o průběžném stavu klání nemám dobrý přehled. Opticky mi však připadá, že náš soupeř má i po závěrečném hvizdu o nějaký ten přesný zásah navíc. Povedený večer uzavírají samostatné nájezdy, v nichž se dostávám brzy na řadu. Pomalu se rozjíždím, naznačuji kličku do forhendu, čímž zmatu brankáře, rychle si přetáhnu puk zpět na bekhend a z těžké pozice přehazuji nastavenou lapačku, ale trefuji jen bližší tyčku. Přesto jsem s tímto pokusem spokojený, protože se mi dosud nepovedlo kotouč bekhendem uspokojivě zvednout, ač se to z tribuny zdá být jednoduchou záležitostí. Nakonec se rozjíždíme zpět do kabiny a trousíme se domů. Tato akce opět nezklamala, znovu si z ní odnáším spoustu hezkých zážitků, na které budu rád vzpomínat.