Veselé Vánoce přeje všem Rebelům legenda Václav Chytráček. Vánoce pro mě začaly už na Mikuláše, kdy jsme šli poprvé bruslit, říká

Vloni vám přál Veselých Vánoc Petr Štěpánek, jenž nyní působí ve druholigovém Žďáru nad Sázavou a do svých řad si jej vytáhla i jihlavská Dukla. Letos jsme pro vás nevybrali někoho z prvního mužstva, ale osobu, která v jeho řadách odehrála velkou řádku sezon. Je jím Václav Chytráček, srdcař, který i přes nabídky z vyšší soutěže zůstal věrný celou kariéru svému Brodu a své rodině. Svou lásku k hokeji prokázal i po těžkém zranění, kdy by většina dnešních hráčů skončila, ale on pokračoval dál a z ledu sestoupil v devětasedmdesáti, kdy ukončil svou trenérskou kariéru.

V článku se dozvíte, jak Václav Chytráček slaví Vánoce, zda drží nějaké tradiční zvyky. Nezůstane ale jen u svátků klidu a míru, ale dojde také na hokej a jeho o zážitky bohatou a dlouhou kariéru. „Ještě v sedmdesáti devíti letech jsem trénoval ve Světlé, ale v osmdesáti jsem skončil a dneska už na led radši nechodím, abych neupadl a něco si nepřivodil,“ popisuje, jak dlouho se svému milovanému hokeji věnoval na ledě. Dnes ale také nelení a patří do výboru BK Havlíčkův Brod, kterému patří deset procent akcií HC Rebel.

Jak se slaví Vánoce u Chytráčků?
Já slavím Vánoce u vnučky, která má též syna hokejistu, popovídáme si a zavzpomínáme si. Vnučka dělala krasobruslení, takže jsme byli věčně na zimním stadionu, poněvadž jsem v té době zimnímu stadionu šéfoval. To, že jsme tam trávili tolik času a byli společně pořád u ledu, se pak přeneslo i do rodiny.

Dodržujete nějaké vánoční zvyky? Máte třeba nějaké speciální?
Jako malý kluk jsem chodil na koledy. Já jsem v té době bydlel na Letné a tam jsme měli partu kluků, s níž jsme chodili koledovat a byli jsme rádi, že jsme si vykoledovali nějaké peníze, ovšem žádné velké peníze to nebyly. Byly to dvacetníky, padesátníky, eventuálně koruny, ale hlavně jsme se u toho bavili. Jinak, Vánoce pro mne začaly již na Mikuláše, když už byla pořádná zima. Dole u řeky, dnes pod Billou, byly takové močály, které nebyly moc hluboké a rychle zamrzly, takže jsme tam již na Mikuláše hráli hokej. Trávu, která z ledu vyčnívala, jsme ubrousili bruslemi a na tom jsme pak hráli. Kromě toho jsem o Vánocích i lyžoval, bruslil a dělal všechny různé zimní sporty. V běhu na lyžích jsem jako kluk navíc i závodil. Ve starším věku, kdy už se hrál hokej na úrovni, musely jít tyto sporty stranou. Bylo to tak, že v zimě jsem hrál hokej a v létě fotbal. Já jsem navíc o Vánocích jakožto syn lesního dozorce chodil s tátou na stromek, na hony a protože jsme měli i hospodářství a rybník, tak jsme chytali i kapry. Ta doba nebyla zrovna nejlepší, ale na rozdíl od dneška byla mezi lidmi větší soudržnost a každý si mnohem více vážil kamarádství. Je mi šestaosmdesát let. Prožil jsem první republiku a Masaryka, prožil jsem Hitlera, prožil jsem komunisty a prožívám dnešek. Když se vracím vzpomínkami i do minulých Vánoc, tak se divím tomu spěchu, jak lidi blázní, plné samoobsluhy, přeplněné tašky, a to dříve nebývalo.

Kdybyste si vzpomněl, tak který dárek vám udělal vůbec největší radost?
Když jsem byl malý, tak jsme žádné extra dárky nedostávali. Když mi bylo tak do těch deseti let, tak mi největší radost udělala „špuntovka“. To jsem byl nejšťastnější dítě na světě. Když už jsem byl starší, tak mi udělaly největší radost brusle. Ze začátku takzvané „šeksny“ a poté již „kanady“. Ty pro nás ale byly nedostižné. Dostal jsem je, když jsem hrál už za dorost. Dal mi je pan Hlaváč, který měl obchod na náměstí a učil nás hrát hokej. Dříve jsme se ale spokojili s daleko menším dárkem. Dnes je to o desetitisících a dříve to bylo o dvaceti až padesáti korunách.

Opusťme Vánoce, jak jste vůbec začínal s hokejem?
Bruslit jsem začínal od sedmi let a v deseti už jsem hrál za dorost. V sedmnácti letech pak za „áčko“. Mně bylo sedmnáct let, když jsem hrál první ligu. Já jsem ale dělal sport všestranně. Dobře jsem hrál také fotbal, kde jsem hrál druhou ligu za AFK Havlíčkův Brod, ale když už zasahoval hokej do podzimu a do jara, tak jsem oba sporty hrát nemohl. Sport jsem ale dělal všeobecně. Chodil jsem do reálného gymnázia, kde jsem hrál košíkovou, házenou, cvičil na nářadí, chodil do Sokola… Celý život jsem hrál sport a cvičil. Pak jsem si po skončení hráčské kariéry udělal trenérskou licenci třídy „B“. Chtěl jsem si udělat i „áčko“, ale protože jsem byl zaměstnaný, tak se to nedalo skloubit. Ještě v sedmdesáti devíti letech jsem trénoval ve Světlé, ale v osmdesáti jsem skončil a dneska už na led radši nechodím, abych neupadl a něco si nepřivodil.

Pár zápasů jste odehrál za reprezentaci. Jaká byla léta v národním týmu a jak moc vám to pomohlo ve vaší kariéře?
S reprezentací jsem začal, když jsem šel na vojnu. Ve dvaceti letech už jsem hrál ligu. Ještě předtím, než jsem šel do ATK (armádní tělovýchovný klub – pozn. red.), jsem hrál jednu sezonu za Motor České Budějovice. Pomáhalo mi to dost. Já měl nabídky od mnoha klubů, ale nakonec jsem kývl ATK. Pak jsem se ale v jedenapadesátém roce oženil a v Havlíčkově Brodě mi dali nabídku, dostal jsem byt a zaměstnání. Tím se mi zavřela cesta do reprezentace, protože pak jsem nemohl reprezentovat, protože tady nebyl zimní stadion a trenéři reprezentace se mnou již dál nepočítali, protože tady nebyla tak velká možnost hokejového růstu, jako v I. lize. Ovšem i pak jsem jako hráč Jiskry Havlíčkův Brod odehrál pár utkání v reprezentačním B-mužstvu. Hrál jsem proti olympijským výběrům Ruska a Kanady. Celkem jsem odehrál patnáct zápasů. V šestapadesátém roce jsem byl navíc při hokeji zraněn. Na Štvanici jsme hráli mistrovské utkání se Slavií a jeden slávistický hráč mě udeřil hokejkou do oka, takže jsem od té doby na to oko neviděl. V sedmapadesátém roce jsem tak přestal hrát fotbal a mezinárodně i hokej. Ovšem za Havlíčkův Brod jsem hrál až do dvaačtyřiceti let a chránil jsem se plexisklem. Ne to zraněné oko, na které jsem neviděl, ale to zdravé, abych neoslepl úplně. Navzdory tomuto zranění mi dal hokej vše, co může člověk mít: kamarádství a radost ze hry, protože jsme byli generací, co hrála srdíčkem.

Na které období vaší kariéry tady v Havlíčkově Brodě budete vzpomínat nejraději?
Asi na období, když jsem přišel z vojny. I přesto, že jsem si po sportovní stránce nepolepšil, jsem přišel do výborné party. Ta nebyla nikde jinde, než tady v Brodě. Hokej se v Brodě proslavil jen díky tomu, že zde byla výborná parta. Takový Slávek Čečetka by vyrazil puk hlavou, i když v té době nebyly helmy. A to všechno jen kvůli týmu. Skutečně jsme byli všichni velcí kamarádi. Zkrátka – jeden za všechny, všichni za jednoho. A to dneska trochu postrádám. Dneska je taková špatná móda, že se do všeho cpou peníze. Všechno je to byznys. Dříve neexistovalo, že by jeden hráč hrál během jedné sezony za tři týmy, dříve to byl klubismus. V tom byla ta doba mnohem lepší než dnes. Sice se tam střídali hráči, ale všichni pro ten hokej dali všechno. Nikdo nic neprodával, nikdo nic nesabotoval, všichni stáli při sobě. A co bylo hlavní – nikdo to nehrál za peníze. Člověk akorát dostal „kalorny“ na večeři. O co jsme se mohli v Brodě opřít, byli fanoušci. Když dnes slyším, že jich jely dvě stovky do Jihlavy, tak na nás, když jsme hráli v Okříškách o titul divize, jeden fanoušek vypravil vlak. A v tom vlaku sedělo 650 lidí. A když jsme jezdili do Kolína, tak každý náklaďák vezl nějaké lidi a bylo tam zhruba dva tisíce fandů.

Je pravda, že se silnějšímu soupeři natloukly na střídačku hřebíky, aby se mu otupily brusle?
Bylo to dílem fanoušků. My jsme měli takové fandy, že abychom neprohráli, tak jeden fanoušek pracující ve Strojtexu nastříhal na dřevěnou střídačku dráty, které poté zakryl sněhem. Soupeř na to naštěstí nepřišel, od čeho má tupé brusle. Vše bylo navíc domluvené s ledaři, kteří řekli, že mají brusku rozbitou. Kanady se dají ale nabrousit klasickým brouskem, takže z toho nic velkého nebylo.

S dobrou partou přichází spousta veselých situací. Mohl byste třeba na některou zavzpomínat?
Po zápase jsme se bavili jako každý jiný. Jednou jsme takhle hráli v Plzni s Holoubkovem a po zápase jsme šli do jedné z místních hospod. Samozřejmě, každý hráč vypil nějaké to pivo. Já teda moc ne, ale takový Jarda Kubát a jiní, ti jich vypili dost. Vrchní nestíhal točit a pak se nás zeptal, odkud jsme a jak jsme hráli. Tak jsme mu řekli, že jsme prohráli a on vyvalil oči a řekl: „To by mě zajímalo, co pijete, když vyhrajete.“. Srandiček bylo dost, protože jsme všude spali. Moc jsme toho ale nenaspali. Hotel jsme sice měli zamluvený, ale spalo tam třeba jen pět lidí a ostatní byli až do rána někde ve městě. Co bylo ale horší, že jsme jezdili třeba do Karlových Varů vlakem a ráno jsme museli stihnout rychlík do Brodu. Museli jsme s sebou táhnout na zádech batoh s výstrojí a hokejku, což bylo nejhorší třeba v Ústí nad Labem, kde je nádraží na Střekově asi čtyři kilometry od stadionu.

Vy jste říkal, že jste jezdil na zápasy vlakem. Stalo se vám někdy, že byste třeba přejeli stanici, v níž jste měli přestupovat, nebo vysedat, a dojeli někam jinam?
Ne, to se nám nikdy nestalo, ale že jsme někoho museli budit, to jo. Většinou jsme hráli v Hodoníně, anebo v Uherském Ostrohu. Po zápase se šlo do vinného sklípku, kde to občas někdo přehnal a hned, jak jsme nasedli do vlaku, usnul, ale aby někdo přejel, to ne.

Po skončení aktivní hráčské kariéry jste trénoval. Co bylo vaším trenérským stropem?
Já jsem trénoval od žáků počínaje až po extraligu dorostu. S dorostem jsem dokonce vyhrál přebor československé republiky. Hráli jsme finále s Opavou, což byla v té době hokejová velmoc. V tom týmu hrál třeba Jirka Holík, Jarda nehrál, protože už byl na dorost starý, nebo Honza Suchý. Trénoval jsem i muže ve druhé lize. Byl jsem i hrající kouč. Oficiálně nás trénoval táta Holík, ovšem ten pouze posílal hráče na střídačku. Jinak jsem to trénoval já. Když jsem pak trénoval páté a třetí třídy, tak jsme byli na republikovém mistrovství ve Vítkovicích, kde jsme skončili pátí. S klukama jsem ve všech kategoriích dosahoval výborných výsledků. Nevěnoval jsem se jim jen na ledě, ale i v létě a měli v podstatě celoroční přípravu. Je to rizikové povolání, protože „za všechno může trenér“, hlavně za špatné výsledky. Já osobně jsem se nejvíce naučil od profesora Kostky, jezdil jsem na semináře, na kurzy a navštěvoval i trenérské rady.

Vaši synové a vnukové pokračují ve vaší tradici. Sledujete je a jejich výkony?
Můj syn hrál za Motor České Budějovice. Hrál nejvyšší soutěž a s Duklou Jihlava byl i v Americe. Je to stejný ročník jako Milan Chalupa, takže tam byli spolu. Vnuk Petr (Chytráček) hrál taky tady v Brodě jednu sezonu v juniorce a teď je v Trutnově. Pravnuk Petr Kuchta hraje na hostování v Mladé Boleslavi. Sleduju ho od mládí, jako jsem sledoval Petra i svého syna. Dokonce jsem je i trénoval a myslím si, že nehrají špatný hokej. Protože tady není extraliga juniorů, tak můj pravnuk hrál vloni v Jihlavě, kde ale hrál jen do února. Pak dostala přednost škola a maturita na stavební průmyslovce, kterou nakonec udělal. Starší vnuk Petr je v Trutnově také na hostování, které už je teď stálé. Je to sice nižší soutěž, ale on je spokojený a teď, když už jsou starší, jim nechávám volnost v rozhodování.

Takže jste s nimi spokojen?
Samozřejmě, ale ono je těžké si udržet své místo. Když jsem hrál v lize za ATK, tak jsem hrál s Hajšmanem a Kollerem v první lajně a na ten daný post byli dva tři hráči, a když jsem měl zlomenou klíční kost, tak jsem si nemohl dovolit dva měsíce marodit a po deseti dnech jsem už hrál. Na tom postu už by totiž hrál někdo jiný, a já už bych se tam pak nedostal. Ale to je i dnes – je potřeba si vydobýt své místo, abyste nependloval mezi lajnami. Tady v Brodě se ale hráči, jak já říkám, vraždili, protože celý týden trénovali a v pátek jim trenér řekl, že přijede pět hráčů ze Slavie a oni budou stát. To je na hráče největší podraz, poněvadž ten hráč chce hrát, nechce stát a jednou se na minutu podívat na kluziště. Proto my jsme hráli na tři lajny, protože ti kluci musí být neustále v pohybu, aby nevypadli z tempa. Ono se sice říká, že hráči by to nevydrželi, ale vydrželi by to. Když jsem hrál za reprezentaci, tak se naší fyzičce divili ruští i kanadští trenéři. Nejhorší věc, kterou může hráč udělat, je, že se na ledě jen klouže a nemaká. Já jsem klukům vždy na tréninku říkal: „Já nebudu mít trénink jako donucovací pracovnu. Jestli chcete něco dělat, tak musíte makat. Vy dobře víte, že potřebujete letní přípravu, sílu, rychlost a to musíte trénovat, ale abych vás honil a vy mi za zády seděli, tak to nemá cenu.“ Říkal mi Jirka Holík, když přijel z Ameriky, že tam nemají letní přípravu, ale každý má doma posilovnu a přes celé léto na sobě pracuje, a pak si nedovolí přijít na sraz před ledem, aniž by nic nedělal. Jedno je ale jisté – pokud chcete být vysoko, musíte mít talent. Já jsem trénoval Pepu Augustu, který neměl talent, ale na vojně si uvědomil, že musí makat a dostal se do nejvyšší ligy. Nicméně postupem času fyzička upadala a ten talent tam scházel. Ale zase, trénovat třikrát týdně na ledě? Co to je? To se musí pilovat každý den. Pan profesor Kostka se mne ptal, jak jsem já dosáhl své fyzičky. Já jsem prostě přišel domů ze školy a šel jsem něco dělat. V zimě jsme třeba do večera hráli hokej, což bylo nějakých pět hodin činnosti, bez střídání. Pamatuji si, že jakýsi lékař Tintěra dělal testy a srovnával žáky pražských škol a náhodně vybrané kluky, kteří běhali na Strahově a ti kluci, kteří běhali venku, tak měli daleko lepší výsledky než ti, kteří trénovali hodinu a půl denně. Takto se ta fyzička trénuje. Tělo i srdce si na tu zátěž zvykne. Nedá se to ale paušalizovat. Nicméně na tři lajny se dnes dá hrát. Na čtyři lajny – to se musí umět a každý hráč musí být na ledě třicet, čtyřicet vteřin v plné zátěži. Důležité je také rozcvičení před zápasem. Já jsem byl jednou v Brně s klukama a poslal jsem je se rozcvičit. Já tam přijdu, dva tam sedí, jeden cvičí a jeden drží psa. Tak se ho ptám, co to má znamenat a on mi řekl, že mu jeden pán dal dvacku, když mu ho podrží. Já jsem se ho zeptal, jak se rozcvičí a on, že prý se pak protáhne. Ale to je ve všech oborech – když chcete něčeho dosáhnout, musíte makat – ať je to v hokeji, medicíně, stavebnictví… všude musíte vydat něco svého. Já jsem měl v tomto hodně rád Karla Pavlíčka, který dokázal udělat i srandu. My jsme hráli v Českých Budějovicích a on si donesl samorostnou hokejku a omlouval to tím, že mu rekvizitář nechce vydat tu jeho, a že to zkusí. Byl to šoumen, ale hokejista to byl výborný a měl dobrou techniku. To říkal Zábrodský, že hokejista to musí mít v hlavě. Já ale nemám rád dnešní styl trénování plný malůvek. Každý chce dokázat, že je trenér a vymýšlí o tréninku všelijaké varianty, s nimiž se člověk ve hře příliš nepotká, protože je musí vymyslet sám. Takto to hráli Rusáci. Ti měli šablonu a přesně podle ní hráli. Když jsme jim to prokoukli, tak byli hotoví a nevěděli co s pukem. Je fakt, že se musí hrát nějaký systém, ale je to hlavně o hráčích. Klasickým příkladem jsou penalty, samostatné nájezdy. Já, protože jsem byl rychlý, jsem ujel obráncům a většinou jsem ty tři čtyři dal, ale ne každý. Pak ale člověk nedá gól z nájezdu, ale z brankové čáry, kdy se puk odrazí od bruslí brankáře a padne to do brány. Anebo to dáte takovým způsobem, který podle vzorců na tréninku nenacvičíte. Říkají to hlavně Kanaďani a je to i logické. Když dvakrát vystřelíte na bránu za třetinu, nemáte skoro šanci dát gól. Čím víckrát vystřelíte, tím větší je pravděpodobnost, že vám to tam padne.

Poslední otázka na závěr. Co byste popřál do nového roku a nadcházejících vánočních svátků havlíčkobrodským fanouškům, hráčům a vašim obdivovatelům?
Brodským hráčům bych popřál hlavně zdraví, aby se jim vyhýbaly úrazy, poněvadž každý hráč, který je zraněný, musí dlouho odpočívat a být bez hokeje. Všem fanouškům bych popřál, aby fandili slušně, a aby se z toho nestalo nějaké nevraživé chování. Přál bych jim, aby byli k hráčům tolerantní, protože někdy se mu vede, a někdy ne. Když se mu nevede, je třeba jej povzbudit a nekřičet na něj: „Jdi z ledu,“ nebo tak nějak. Tím ho ještě více srazí. Také jim přeji hodně zdravíčka, a aby vždy přiměli domácí mužstvo k větší bojovnosti a většímu střeleckému štěstí.