Starají se o Rebely #1: Zdravotnice mládežnických celků

Do oken vašich prohlížečů se opět dere nový seriál, který by vám měl nejen oživit čtení našich webových stránek, ale především vám má, milí fanoušci Rebelů, představit také sortu lidí, kteří se starají o chod stadionu, či o samotné hráče. Hokej v havlíčkobrodské Kotlině se ani zdaleka netočí jen kolem prvoligového A-týmu, ale své místo na slunci mají také mládežníci, kteří v tomto klubu působí. Také o hráče těchto kategorií se musí někdo starat a zajišťovat jim co nejkvalitnější servis. O ten se však nestarají pouze trenéři, ale také spousta dalších lidí, z nichž první dva, zpět, dvě, si dnes představíme. Jedná se o zdravotnice, které pečují o mládežnické hráče - Markétu Buráňovou a Anetu Fikarovou, s nimiž jsem si pro vás jménem naší redakce připravil rozhovor nejen o jejich práci.

Jak jste se k této zajímavé práci vůbec dostaly?
M: My jsme začaly dělat první pomoc již na základní škole, ve čtvrté třídě, a postupně jsme šly s červeným křížem, až jsme se dostaly sem na mládež.

Máte nějak fixně dané dvojice, které spolu chodí na zápasy mládeže, nebo střídáte podle toho, jak vám to vyjde?
A: Právě na té základní škole jsme měly svůj pevný tým lidí, ale teď se již střídáme podle toho, jak nám vychází čas a na ty mladší chodíme občas i po jednom.

Vy jste s týmem celý zápas, prožíváte s ním také emoce: Vstřelené, inkasované góly...?
M: Jo, já mám vždycky radost, když dají naši gól, ale musím být nestranná, aby to nebylo blbé vůči protihráčům.

Když jste šly pracovat sem, musely jste projít nějakým speciálním kurzem?
M: Jak říkám, tu první pomoc děláme nějakých osm roků, takže už něco umíme a něco dalšího se postupně učíme. Teď už bychom snad uměly pomoci, doufáme (lehký smích).

Takže žádné zvláštní proškolovací testy jste absolvovat nemusely?
A: Spíše jsme trénovaly takové zásahy, kde by bylo hromadné neštěstí, jezdily jsme na závody a pořádaly tábory.

Když takhle sledujete většinu zápasů našeho dorostu, ale i dalších kategorií, tak máte třeba nějakého oblíbeného hráče?
(obě se zamyslí a na tváři se jim vynoří výraz překvapení)...
M: Je to těžká otázka, vyloženě asi ne.
A: Ani já ne.

Takže nekoukáte na jednotlivce, ale fandíte jen celému týmu...
M: Přesně tak, navíc jsme rádi, když se nic nestane, což je nejhlavnější.

Zažily jste za svou kariéru tady na hokeji nějaké vážnější zranění?
A: Já myslím, že nejvážnější byla nějaká zranění hlavy, různé naraženiny, nějaká ta zlomenina.
M: Zrovna dneska jsem měla otřes mozku, takže nic příjemného, ale není to tak hrozné naštěstí (Hradecký Šeda narazil v souboji s jedním z Rebelů hlavou na mantinel - pozn. red.).

Jak jste samy řekly, tak máte za sebou několik let praxe. Máte nějakou veselou historku, či perličku ze své praxe?
M: Tam se moc veselých okamžiků nestává a především se tomu zasmějí jen ti zasvěcení. Ono, takhle na vyprávění to není příliš vtipné (úsměv).

Přejděme ale také trochu k vašemu osobnímu životu... Naše čtenáře by jistě zajímalo, co studujete, či co děláte ve volném čase.
M: Já studuji gymnázium tady v Havlíčkově Brodě a ve volném čase je to hlavně ta první pomoc. Nejen zde na zimním stadionu, ale navíc děláme záchranáře, takže jezdím učit děti do Dlouhé Vsi a ještě mám svoji hlídku na gymplu, kterou připravuji na soutěž.
A: Já chodím druhým rokem na střední zdravotnickou školu a věnuji se hlavně tady té mládeži u červeného kříže. První pomoc neděláme jen tady na hokejích, ale chodíme i na jiné sporty. Například na basketbal, fotbal...

Jaké jsou vaše životní cíle, co byste rády dělaly po skončení školy? Chtěly byste se dále věnovat tomto zdravotnictví?
M: Tak já svůj cíl nemám vůbec malý, chtěla bych být plastická chirurgička. Nejlépe v cizině.
A: My si plánujeme, že já pak budu její sestřička, ale je to spíše jen takový, že se tomu smějeme.

Pracujete u mládeže, ale chodíte také na "áčko"?
M: Já ráda chodím, je to taková moje zábava, opravdu chodím ráda.
A: Já se taky ráda podívám.

Pozn. red.: Rozhovor byl proveden po zápase staršího dorostu s Hradcem Králové (20. 11. 2012).