V hodně mladém kádru Bruslařů plní roli ostříleného matadora, od kterého se můžou spoluhráči hodně naučit. Aby také ne! Aleš Padělek toho prošel ve své bohaté kariéře opravdu hodně a cenných zkušeností má na rozdávání. Vyzkoušel si i na lední hokej exotické destinace, když si zahrál v Austrálii a v Anglii. „Přijdeš na zimák a nemají tam plexi. Kolem ledu jsou nějaké pletené nebo drátěné sítě. Člověk se tam ale musí prosadit. Přijde do nějaké nové soutěže a musí tam být prostě vidět, protože je posila. To samé bylo i v Anglii. Člověk pořád musí prokazovat, že to místo v týmu si zaslouží,“ vypráví čtyřicetiletý útočník.

Na led už jsme se všichni těšili

Páďo, po dlouhé pauze jste byli znovu na ledě. Jaké to bylo?
Bylo to hezké. Všichni už jsme se na to po dlouhé době těšili. Řešili jsme na našem skupinovém chatu, že hokej nám chybí. Restrikce a všechno okolo, je to pro nás pro všechny složité. Musí se to respektovat, takže jsme rádi, že už jsme zpátky na ledě.

Jak jsi dlouhou pauzu bez hokeje trávil?
Hlavně pracovně a něco jsem se snažil dělat navíc. Přece jen měsíc a půl bez hokeje, to je, obzvlášť už v mém věku, hodně dlouhá doba. Kila jdou pak samozřejmě nahoru, ale myslím si, že jsem to nějak držel, takže je to dobré. Naštěstí jsem se necítil úplně nejhůř. Je to přece jen jiný pohyb, když je člověk zase na ledě. Bylo to fajn.

Vraťme se k zápasům, co jsme stihli odehrát. Začátek soutěže nám vyšel dobře, co myslíš?
V přípravě jsme si zkusili hodně věcí. Měli jsme těžké soupeře, kteří byli i z první ligy. Na začátek soutěže jsme měli velké favority naší skupiny a odehráli jsme proti nim super zápasy. V Táboře jsme už hodně prohrávali, ale vyrovnali jsme to a semkli jsme se. Jak se říká, makali jsme až do poslední vteřiny a vyšlo to. Skvěle jsme bojovali i v dalších zápasech a uhráli jsme cenné body i v Příbrami. Podle mě jsme tam podali od přípravných utkání nejlepší výkon. Pak jsme dvakrát prohráli. Bylo vidět, že jsme hráli proti starším a zkušenějším klukům. Samozřejmě nejde jen vyhrávat, i z porážky se toho člověk hodně naučí. Doufejme, že po té dlouhé pauze už také my začneme brzy hrát a dostaneme se do zápasového tempa.

Prvoligoví soupeři v přípravě? Rozdíl byl znát

Ty už jsi v Brodě působil v té nešťastné sestupové sezoně. Ten tehdejší a současný tým se ale asi vůbec nedá srovnávat... Hrálo tady hodně zkušenějších hráčů a teď tady máme samé mladé kluky...
Je to už v podstatě šest sezon. Jo, bylo to jiné. Musím říct, že to byl takový ročník, kdy se tým trápí a je pod nějakou dekou. Vedení tehdy všelijak míchalo hráči, takže se to tady hodně střídalo. Někteří kluci odcházeli, jiní zase přišli. Bylo to v dobrém úmyslu, ale někdy to také prostě ve výsledku nepomůže. Je to těžké. Tehdy jsme postupovali s Duklou přes silné České Budějovice. Měli jsme štěstí, ale soupeř byl prostě v takové křeči, že je složité hrát v takové situaci o záchranu.

Od té doby se tady dlouho nedaří postoupit, i když, jak jsem sledoval, vždy k tomu chyběl malý krůček. Je těžké se pak vrátit, protože týmům lepší hráči často odejdou, aby si udrželi nějaký hokejový standard. Jak jsme se už sami v letní přípravě přesvědčili, oproti první lize je to pořád rozdíl. Ne třeba tolik mezi prvním týmem druhé ligy a posledním týmem první ligy, ale ti kluci jsou prostě profíci a trénují každý den. Je to prostě znát, že mají v letní přípravě tréninky dvakrát denně a jsou víc na ledě než my.

Navíc kluci ve druhé lize chodí normálně do práce, tady tedy spíš většina ještě do školy. (směje se) Je to také v určitém směru těžší, protože je to přece jen větší nápor na organismus. Člověk je zapřáhlý v kuse už od rána, pak jde večer na trénink, ve středu a v sobotu se hraje. Být šest dní v týdnu na ledě a u toho pracovat, to také není jednoduché. Kdo chce hrát vyšší soutěž, tak se tam prostě musí prokousat.

Mladí kluci se můžou v mužské soutěži hodně naučit

Určitě je tady hodně mladý tým, ale na druhou stranu má asi slušnou perspektivu. Pokud by se ho podařilo v tomto složení udržet, časem určitě může být šance postup vybojovat...
Abych řekl pravdu, nevím, co všechno tady bylo za kluky v minulé sezoně. Říkalo se, že se to hodně protočilo a přišlo deset nebo i víc nových kluků. Vždy jsem říkal, že ve druhé lize, a možná i v té první, vždy ta zkušenější mužstva nějak proskakovala do play off a prosazovala se. Ne třeba po celou dobu soutěže, ale pak v těch důležitých zápasech. Každý mladý hráč se musí naučit udržet nervy na uzdě. Důležité zápasy nejsou jednoduché na psychiku. Diváci si někdy myslí, že je to samozřejmost, že je to jen další zápas, ale není to tak. Někdy se ti můžou bloknout nohy, jsi nervózní a najednou máš mixér v rukách.

Samozřejmě je tady mladé mužstvo, ale i situace je teď příhodná k tomu, aby se klukům dala šance ukázat se. Rozhodně tím nechci ničí kvality snižovat, ale je prostě teď dobrá možnost nechat mladé kluky hodně hrát. V juniorce jsou kluci o několik let mladší a nedá to těm hráčům tolik, jako když hrají mezi chlapy, a to na jakékoliv úrovni. Chlapi jsou prostě silnější a ten hokej je o několik levelů dál. Dá se říct, že je to v uvozovkách jen druhá liga, ale také jsme tak hráli. Pokud kluci budou mít zájem, můžou se toho hodně naučit a otrkat se.

Někdy je důležité nebát se vystřelit

Nedá mi to, abych se tě na to nezeptal. V dosavadním průběhu soutěže jsi dával hodně góly z takových těžkých střeleckých pozic, ať už to bylo v Táboře, nebo potom v Příbrami. Přece jen už máš hodně zkušeností a určitě jsi to i hodně trénoval, aby jsi v určitých situacích dokázal zachovat klidnou hlavu a zkusil to i z těžké pozice, ze které by se spousta našich mladších kluků zkusit střílet ani nepokoušela...
V Táboře jsme jeli v přečíslení tři na dva a vyšlo to zrovna na mě. Člověk může v tu chvíli začít víc přemýšlet, ale já jsem nepřemýšlel, protože jsme prohrávali 3:4. Prostě jsem to chtěl dostat nějak do brány. Abych řekl pravdu, ani jsem v tu chvíli nevěděl, kudy to tam vůbec prošlo. Je prostě potřeba mít hlad po zakončení. Je jedno, jestli je to umístěné hlavou nebo napálené silou. Stávalo se nám, že jsme často trefovali gólmany do břicha nebo do betonů. Myslím si, že v Táboře to nebyl žádný krásný gól, ale prostě tam prošel. Někdy je důležité prostě vystřelit, gólman také není neomylný a góly prostě padají.

Stejně tak to bylo i v Příbrami, kde jsme hráli přesilovku. Cpali jsme to do brány a jejich kluci dobře bránili. Hodně střel nám vyklekávali nebo to prostě létalo kolem brány. Já už jsem si říkal, že to tam prostě musím pustit. I když jsem byl postavený tak, že jsem mohl i přihrávat, gólman se pohnul a trochu mi uvolnil místo u přední tyčky. Najednou se to šíleně odrazilo a byla tam díra. Bylo to v kruhu zhruba z místa pro vhazování, takže to nebylo až tak daleko. Navíc to bylo i skrz obránce, který měl zrovna roztažené nohy. Naštěstí mu ten poklek úplně nevyšel a gólman přes něj puk neviděl. To jsou takové ty střely, kdy i mladší kluci můžou vidět, že někdy to jde i vystřelit přes protihráče. Někdy hodně zkoušejí kličky kolem nich a ono to vždycky nemusí jít. Je dobré si udělat místo pro krátký švih, kdy gólman vidí puk až dva metry za obráncem. Pokud je to dobře umístěná střela a má slušnou razanci, je to prostě nebezpečné.


V podstatě pořád jsi v odehraných zápasech nastupoval v jednom útoku s Davidem Košťálem a u vás se střídali Tomáš Mlynář s Kryštofem Hralou. Třeba zrovna Koště v jednom z rozhovorů říkal, že se trošku bojí, aby ti to moc nekazil. Jak se ti s nimi zatím hrálo?
Koště je šikovnej a dobrej bruslař. Myslím si, že i v přípravě jsme spolu odehráli snad všechny zápasy, i když trenér samozřejmě zkoušel různé složení formací a další varianty. Půlku zápasu třeba zkusil kluky na jiném postu nebo mě nechal víc bránit. Plno zápasů jsme museli dotahovat, takže se i trochu muselo zamíchat se sestavou. Proto nemůžu říct, že bychom hráli furt společně, ale jsou to šikovní kluci. Mlyny je taky super, Hralič zase prošel prvoligovou Duklou. Je takový houževnatý, dobrý bruslař a střelec. Zrovna na něm je vidět, že se to nebojí pustit na bránu. I proto dal nějaké důležité góly. I o tom to je, nebát se střílet, protože kdo nevystřelí, ten gól nedá.

Austrálie a Anglie? Je to jiné, ale byla to hezká zkušenost!

Nedá mi to se tě na závěr nezeptat. Ty jsi prošel na hokej i takovými exotickými destinacemi, když jsi působil dlouho v Anglii a chvíli i v Austrálii. Jaké to pro tebe, ať už z pohledu hokejové úrovně, zázemí nebo normálního civilního života, bylo?
Nejdřív jsem byl v Anglii, v letech 2013 a 2014. Pak jsem byl ve Žďáře a jezdil jsem hrát i sem do Brodu. Potom jsem si prostě řekl, že nikdy moc nebyla šance s hokejem někam jít. Když už někdy nějaká taková nabídka přišla, tak jsem byl vždycky pod smlouvou a nešlo to. Držel jsem se hlavně v Čechách a chvilku na Slovensku. Pak přišla ráz na ráz taková nabídka, abych šel hrát hokej do Austrálie. Řekl jsem si, tak jo.


Je to tam sice takové amatérské a moc se neplatí, ale proč ne. Začal jsem tam proto nějakou prací mimo hokej. Přišel jsem tam a byla to hokejová džungle. Přijdeš na zimák a nemají tam plexi. Kolem ledu jsou nějaké pletené nebo drátěné sítě. Člověk se tam ale musí prosadit. Přijde do nějaké nové soutěže a musí tam být prostě vidět, protože je posila. To samé bylo i v Anglii. Člověk pořád musí prokazovat, že to místo v týmu si zaslouží. Určitě to není jednoduché, je to prostě jiné. Kluci tam třeba nebruslili tolik jako tady, až tak to nelétalo. Na druhou stranu byli třeba ale hokejovější, víc si dali spolu puky nebo tak.

Každá soutěž má prostě něco jiného. Když máš kolem sebe třeba pět reprezentantů jako v extralize, zase se hraje úplně jinak. Možná je paradoxní, že čím jde hráč do nižší soutěže, tím je to v něčem složitější. I rozhodčí jsou takoví více benevolentní, protože nejsou třeba tak kvalitní nebo nemají tolik zkušeností. Určitě si na to ale nechci nějak stěžovat, je to pro všechny stejné. Je ale prostě vidět, že je to něco jiného. Mě vždycky hrozně lákala angličtina, němčinu jsem nikdy moc rád neměl, takže tam jsem se cpát nechtěl. Přišla prostě šance a šel jsem to do ciziny zkusit. O té Austrálii toho tolik nemůžu říct, protože tam byla práce a pak hokej. V Anglii jsem byl přece jen delší dobu a je to trochu jiná kultura. Angličani jsou prostě sví. Každopádně to byla ale hezká zkušenost a jdeme dál. Uvidíme, co bude.