Starají se o Rebely #2 Hlasatelská legenda Václav Borovička: Rád bych se k mikrofonu vrátil

Když se řekne Václav Borovička, tak si každý vybaví skromného postaršího pána, který patří k zimnímu stadionu v Kotlině jako ke Zlínu Baťa. Pan Borovička dochází do boxu časoměřičů již pětatřicet (!) let a snad všem lidem, kteří na hokej chodí, se při vyřknutí slova "borovička" nevybaví malá borovice, ani známý slovenský likér, ale právě hlasatel, jehož hlas jsou všichni zvyklí slýchat z amplionů téměř na každém zápase. Na utkání s Třebíčí možná zazněl hlas Václava Borovičky v Kotlině naposledy. Skromná legenda svého oboru musela kvůli zdravotním problémům s kolenem svou bohatou kariéru přerušit, ale dle svých slov by nestor havlíčkobrodského hokeje ještě rád zasedl zpátky k mikrofonu. "Na tu nohu se nemohu pořádně postavit a mám problém dojít na stadion," říká o svém odchodu. My jsme si s ním popovídali nejen o jeho hlasatelské praxi, ale také o dalších zajímavých věcech.

Je čtvrtek, netradiční den pro zápasy havlíčkobrodského A-týmu, ale kalendář, který nastavil na tradiční hrací středu vánoční svátek, donutil Český svaz ledního hokeje přesunout prestižní derby Havlíčkova Brodu s Třebíčí právě na čtvrtý den v týdnu. Sestava Rebelů nabídla hned dvě velké premiéry na ledě v Kotlině. Bohužel ale zápas nabídl také jeden smutný, alespoň dočasný, konec. Jak je již zmíněno výše, tak kvůli problémům se zdravím musel přerušit, a možná i ukončit, svou hlasatelskou kariéru pan Václav Borovička, s nímž jsme měli na tento den naplánovaný rozhovor do série "Starají se o Rebely". To jsme ještě netušili, že budeme muset narychlo měnit některé otázky, jelikož dlouholetý hlasatel nám oznámil svůj dočasný konec. Pan Borovička s námi tedy usedl do svého boxu pro časoměřiče a my jsme jej pro vás vyzpovídali.

Rozhovor

Na úvod bychom se vás zeptali, jak jste se vůbec k povolání hlasatele dostal?
K hlasatelství jsem se dostal, shodnou okolností, v roce 1979 jak na fotbale, tak i na hokeji. Od tohoto roku to táhnu prakticky nepřetržitě ve dvou mých oblíbených sportech, což jsou lední hokej a kopaná v Havlíčkově Brodě, až dodnes. Chtěl bych to dělat, dokud mi zdraví dovolí, ovšem to je teď v hvězdách.

Co jste studoval a dělal předtím, než jste se dostal k hlasatelství?
Do Havlíčkova Brod jsem se přistěhoval v roce 1960. Celou dobu jsem pracoval jako agronom na školním statku v Havlíčkově Brodě. Odjakživa byl mojí zálibou sport, kterému jsem věnoval prakticky veškerý svůj volný čas. Ty hodiny by se nedaly spočítat, to je nemožné. S fotbalem i s hokejem jsem začínal ve stejný rok.

Říkal jste, že vaší velkou láskou byl sport. Hrával jste jej aktivně?
Hrával jsem aktivně jenom tehdy, když jsem studoval čtyři roky zemědělskou školu v Táboře. Hrával jsem jenom za školu, jinak jsem žádný sport neprovozoval.

Ve své praxi jste už dlouho. Máte nějakou perličku, kterou byste rád zmínil?
Těch perliček bylo mnoho. Uvedu třeba tu první, jak jsem se k hlasatelství dostal. Do fotbalu mě požádal tehdejší předseda oddílu kopané TJ Jiskra Havlíčkův Brod pan Zika, který k nám přijel na školní statek, jestli bychom mu mohli pohnojit hřiště, což jsem neodmítnul, poněvadž jsem tam chodil jako fanoušek. Mimochodem, v poledne jsme šli spolu, tak se mě zeptal, jestli bych nechtěl dělat hlasatele, což jsem neodmítl. Na hokej to bylo v témže roce 1979. Tehdy jsem přišel jako fanoušek na utkání do Kotliny. V pozdější době můj kamarád Pepík Bláha se mě zeptal, právě tady, v prostoru před boxem časoměřičů. Řeknu to doslova tak, jak to tehdy povídal: „Tenhle pán sem chodí pořád na hokej a nám, rozhodčím, neustále nadává, tak bychom ho mohli udělat funkcionářem, třeba by to šlo.“ Slovo dalo slovo a stal jsem se funkcionářem. A protože jsem dělal hlasatele už na fotbale, tak jsem zezačátku víceméně vypomáhal, protože v té době hlásili hlavně pan Bláha a pan Votava. Když nemohli oni, poněvadž byli rozhodčí a někdy pískali mimo Havlíčkův Brod, tak jsem zastupoval já. A už jsem u toho zůstal.

Za svou praxi jste toho už zažil mnoho. Na kterou sportovní akci nejvíce vzpomínáte?
Když bych měl být upřímný, tak nejraději vzpomínám na roky, teď už si přesně nevzpomínám, kdy to bylo, když tehdejší, myslím, že to ještě byla Jiskra Havlíčkův Brod, nebo BK Havlíčkův Brod, vybojoval postup z druhé do první hokejové ligy. To byly zážitky, na které člověk rád vzpomíná a na které nezapomene, protože tehdy byly návštěvy okolo čtyř tisíc.

Říkal jste, že máte problémy se zdravím. Jaké jsou vaše vyhlídky do budoucna? Doufáte, že se brzy uzdravíte a vrátíte se zpátky k mikrofonu?
(usměje se) V současné době mě, asi už dva měsíce, zlobí koleno, meniskus. Vzhledem k věku už tam začíná i artróza, tak uvidíme. Budu se snažit, abych to nějak zvládl. Rád bych se sem ještě vrátil a pomáhal, poněvadž hlasatelství, které dělám už pětatřicátou sezonu, to není můj koníček, ale to je můj kůň.

Chtěl byste ještě něco dodat?
Jsem rád, jsem hrozně rád, že jsem na závěr, protože, co si budeme povídat, je mi už sedmdesát šest let, dokázal vychovat dobré, řekl bych spíše velmi dobré, nástupce. V hokeji to jsou Vítek Stehlík a Ríša Wagner. Navíc Ríša Wagner má tu výhodu, že umí perfektně anglicky, což se hodí na mezistátní utkání, takže to hlasatelství je na úrovni. Na fotbale se střídáme také dva a můj kolega je výborný hlasatel, jmenuje se Mirek Radouš a dělá to velmi dobře.

Chtěl byste na závěr něco vzkázat havlíčkobrodským fanouškům?
V první řadě by mě potěšilo to, aby HC Rebel Havlíčkův Brod hrál na důstojném místě v prvoligové tabulce, což je, podle mého soudu, tak do šestého místa. Fanouškům bych chtěl vzkázat to, aby hráče nezatracovali, aby je při zápasech spíše povzbudili, než pískali, a aby měli z hokeje radost. Takovou radost, jako mám já.

Děkujeme za rozhovor a přejeme brzké uzvravení!
Taky děkuji.