Fanoušci? Fantazie! Postup by si moc zasloužili, má jasno Lukáš Endál

Ten pohled byl pro fanoušky zdrcující. Havlíčkobrodský útočník Lukáš Endál po závěrečné siréně smutného duelu s Porubou klečel na ledě Kotliny a plakal. Sen o vytouženém postupu do WSM Ligy se definitivně rozplynul, i když obávaný kanonýr dal v utkání dvě krásné branky a pro splnění cíle udělal naprosté maximum. Jak sám přiznává, bylo to pro něj největší zklamání v jeho dosavadní kariéře. Pevně však věří, že postup se v budoucnu povede. „Tato cesta je určitě správná. Na odchovancích je vždy vidět velký vztah ke klubu a ten tady podle mě je. I proto se nám povedlo, že jsme se dostali dvakrát do kvalifikace. Nikdo z hráčů by si určitě nedovolil něco ošidit, protože cítí zodpovědnost vůči klubu i městu,“ ví jedenáctka Bruslařů, která v rozsáhlém rozhovoru vysekla obrovskou poklonu i skvělým fanouškům.

Endy, jak ze svého pohledu hodnotíš uplynulou sezonu 2017/2018?
Rád bych ji hodnotil pozitivně, ale nemůžu, protože se nám nepovedlo udělat poslední krok, za kterým jsme si celou dobu šli. Když to řeknu sprostě, tak to byla sezona prostě v prd*li, všechno bylo nakonec k h*vnu. Vytyčili jsme si cíl, na který jsme měli, ale nedosáhli jsme na něj.

V posledních třech sezonách jsi hrál v elitním útoku po boku Třéti a Páti Přidala. Jak se ti s nimi spolupracuje?
Určitě nadstandardně. S Třéťou se znám hrozně moc let. Vím, co od něj můžu očekávat. Pro můj styl hry je to ideální centr. Jsme dobří kamarádi a obrovsky mi pomáhá. Bez něj by to určitě nebylo takové, protože Třéťa je srdcem týmu. Dokáže dobře přihrát a připravit spoustu šancí. Ohromně mi to s ním vyhovuje, strašně dobře jsme si spolu sedli.

A to i s Páťou Přidalem, který je podle mě nedoceněným hráčem. Myslím si, že má na víc než druhou ligu. Na druhou stranu ale můžu být rád, že hraje ve druhé lize a byl s námi v jedné lajně. Už dlouho se mi s někým nehrálo tak dobře! Navíc jsme si sedli nejen hokejově, ale také po lidské stránce. Řekl bych, že právě tohle pro nás byla obrovská výhoda. Rozuměli jsme si a šlapalo nám to i na ledě. Tím větší to bylo pro nás pro všechny zklamání, když jsme se po posledním zápasu na sebe dívali v šatně a nevěřili jsme svým uplakaným očím.

(Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz)
Před touto sezonou přišli do týmu brankář Marek, obránci Balgalvis a Vašíček nebo útočníci Milfait a Šuhaj. Jak podle tebe mezi vás kluci zapadli?
Z mého pohledu zapadli to týmu náramně. Možná se to omílá pořád dokola, ale opravdu to tak je. Jsme jedna velká hokejová rodina a kdyby do ní někdo nezapadl, tak by tady vydržel sotva měsíc. Kluci tady vydrželi celou sezonu, byli důležitou součástí týmu a hodně nám pomohli. Budu se znovu opakovat, ale o to víc nás mrzí to, že to nakonec takhle dopadlo.

Za poslední dvě sezony jsi nasbíral dohromady 174 kanadských bodů. Jak si to vysvětluješ?
(chvíli se zamyslí) Je to docela jednoduché. Zaprvé, je to skvělými spoluhráči. Když máte v lajně za zády Semiše, který s námi hrál tři sezony, vedle sebe Třéťu a Páťu, tak se vám ty body sbírají dobře, protože s takovými kluky se člověk jen tak nepotká.

Dalším důvodem je to, že ať nás trénoval Aleš Totter, pan Kaňkovský nebo teď Vašek, nechali mě být mnou a dělat věci po svém. Měl jsem velkou volnost a snažil jsem se odevzdat na ledě víc než maximum. Naprosto mi to vyhovovalo, mohl jsem se plně soustředit na sebe. Navíc jsem byl doma s rodinou. Od rodiny, mojí Lucky, trenérů a spoluhráčů jsem tak nemohl mít lepší komfort. Také jsem se snažil co nejvíc pracovat i mimo led. V hlavě jsem si také uvědomil spoustu věcí a trochu se tím změnil můj přístup.

Někde jsem četl, že jsme prý druhou ligu hanili, že je to prales. Já jsem se na tu soutěž ale připravoval možná ještě daleko víc, než kdybych byl profesionál ve WSM Lize nebo v extralize. Měl jsem tady zkrátka skvělé podmínky. Navíc jsem cítil, že Brodu musím něco vrátit, cítil jsem, že na mě bude velká zodpovědnost. Všichni mi věřili a já doufám, že jsem je úplně nezklamal. I když trochu možná jo, protože jsem nepomohl Brod vrátit do vytoužené WSM Ligy.


V této sezoně se nám hrozně dařilo v domácím prostředí, kde jsme prohráli jen dva zápasy. Čím to podle tebe bylo, že jsme byli doma takhle silní?
Od začátku jsme byli nabádáni k tomu, abychom v domácím prostředí měli svoji tvrz. Všichni jsme se na to soustředili. A hlavně si myslím, že to bylo díky fanouškům, kteří nás od začátku hnali dopředu a my jsme je hlavně doma nechtěli zklamat. Některé zápasy se nám také nepovedly, ale díky nim jsme je dokázali nakonec otočit. Ať už přišlo na zimák 800 lidí nebo 3 tisíce, tak nás hrozně moc povzbuzovali. I proto je to pro nás tak velké zklamání, protože lidi si to nesmírně zasloužili. Právě hlavně kvůli lidem nás to bude ještě dlouho bolet.

Znovu jsi nastupoval i v pražské Slavii. Pomohlo ti i tohle udržet se v co nejlepším tempu?
Jak už jsem říkal, i tady jsem snad trénoval ještě víc, než kdybych hrál WSM Ligu nebo extraligu. Dával jsem tomu opravdu hrozně moc, protože jsem chtěl uspět. Spousta lidí říkala, že když jsem se vrátil zpět do 2. ligy, že to pro mě nebude jednoduché, abych se prosadil a nezapadl do nějakého stereotypu.

Vždycky jsem chtěl sobě i ostatním lidem ukázat, že to pravda není. O to víc jsem začal trénovat. Chtěl jsem ukázat, že to i ve 2. lize odehraju lépe, než si někteří lidé mysleli. Řekl bych, že se to povedlo, ale jen částečně, protože to zklamání ve mně bude asi už pořád.

Slavia hrála proti Kladnu a zrovna v té době se do něj vrátil Jarda Jágr, proti kterému sis tak zahrál. Byl to pro tebe vzor už od dětství?
Řekl bych, že to je vzor pro každého malého kluka. Pro mě to byl vrchol, když jsem si proti takovému hokejovému Bohovi mohl zahrát. Při zápasu jsem možná víc sledoval jeho, než abych se věnoval hře. (směje se) Byl to pro mě neskutečný zážitek a už se mi to asi nikdy nepoštěstí. Když si člověk může stoupnout na buly vedle takové osobnosti, jako je Jágr, je to něco neskutečného. Je a bude to výjimečný hráč, myslím si, že se mu nikdo jen tak nevyrovná. Má úžasný styl hry a hokeji hodně rozumí, navíc se soustředí na každý detail.

(Foto: Katka Macečková, hc-slavia.cz)
V této sezoně si u vás vyzkoušelo 2. ligu hned sedm starších dorostenců. Myslíš si, že je to pro ně lepší, když naskočí v této soutěži, než rovnou ve WSM Lize?
Když to vezmu tady v Brodě, tak stoprocentně. Rozhodně nechci urážet Pelhřimov, ale když to vezmu jen tabulkově, určitě je pro ně lepší, když můžou nastoupit u nás, než kdyby hráli za tým z nižších pater tabulky. Podle mě je to pro ně obrovská zkušenost, když můžou nastoupit v týmu, který bojuje o postup a hraje na čele tabulky. Myslím si, že někteří hráči, kteří se k nám připojili, mohli být v týmu častěji a dostávat více prostoru.

Kluci jako jsou Křehla, malej Cemba, Teclík, Štěpán Dudycha, Krejčák, Viktor Horák a další si podle mě zasloužili být v týmu déle, protože starší dorost už ke konci věděl, jakým směrem se bude sezona ubírat. Řekl bych, že od konce ledna měli být v áčku a pravidelně s námi trénovat. Určitě by jim to dalo více, než kdyby hráli ve WSM Lize, protože tam by tolik toho prostoru nedostávali. Ukázali, že na to mají. Mohli s námi pravidelně trénovat a občas i naskakovat do mistráků, získali by opravdu hodně zkušeností.

Možná mi bude někdo oponovat, ale myslím si, že v týmu jsme měli hráče, od kterých se toho mohli hodně naučit. Teď už ale nemá cenu to řešit. Tým jsme měli na druhou stranu nabitý, ale v některých fázích sezony se k nám mohli podle mě víc připojit.

Vedle hraní za A-tým jsi zastával i roli asistenta trenéra u staršího dorostu. Jak se ti tato práce líbila?
Mě ta práce ohromně naplňuje, jednou bych se trénování strašně rád naplno věnoval. Pořád hraju hokej a nejsem ten typ člověka, který by dokázal zároveň sedět na dvou židlích a dělat to na sto procent. Přijde mi, že to ani nejde. Určitě to tak z mé strany nebylo úplně ideální, ale jak jen to bylo možné, tak jsem byl v kontaktu s Marcelem Kachlířem a chodil jsem na led i se 3. a 4. třídou.

Od trenérů ve starším dorostu jsem toho hodně pochytil, byl tam navíc pan Benc, který se trénování věnuje v podstatě celý život. Trochu jsem si to oťukl a pevně věřím, že v budoucnu dostanu šanci věnovat se tomu na sto padesát procent. Práce s malými dětmi i staršími dorostenci mě hrozně bavila. Je to obrovská zkušenost a zároveň i zodpovědnost.


Jak jsi to prožíval, když jsi nehrál a starší dorostence sledoval jen ze střídačky?
Pokud to vezmu ze svého pohledu, tak na ledě jsem hrozně moc vtažený do hry a chci mít všechno tip top. Řekl bych, že u starších dorostenců z toho není ale naopak dobré dělat moc velkou vědu. Mají celou kariéru ještě před sebou a není na ně dobré vytvářet nějaký extrémní tlak, aby se jim pořád nadávalo. Spíš naopak, s kluky se musí hodně mluvit a komunikovat, všechno jim víc ukazovat. Věřím tomu, že potom si to vezmou víc k srdci a daleko víc z toho pochytí.

V jejich věku to pro ně není zrovna jednoduché. Jsou ve vývoji a mají vedle hokeje ještě spoustu jiných starostí, ať už to jsou holky, internet, telefony a tak podobně. Snažím se vžít do jejich pozice, ve které jsem dříve taky byl. Snažím se tak být k nim víc přátelský, pozitivní a komunikativní, aby kluci cítili, že si s nimi rozumím a jsme spolu na stejné lodi. Když je to ale potřeba, tak už si s nimi servítky neberu. Když už to jinak nejde, tak člověk musí trochu víc zpřísnit a říkat jim věci na rovinu. Kluci si musí také uvědomit, jaká jsou pravidla a řád. A to jak pro hokejový, tak i normální život.

Hodně se ti střelecky dařilo, v sezoně jsi nasázel pět hattricků. Čím to bylo?
Asi je to tím, co jsem říkal na začátku. Je to dobrými spoluhráči, Mírou Třetinou, Semišem, Páťou, velkým časem na ledě, rodinou a veškerou podporou, kterou jsem měl. Když k tomu člověk má všechno, co potřebuje, a všechno si to dobře sedne, tak výsledky přijdou. Jsem rád, že mi to tam padalo, a doufám, že to takhle půjde i dál. Jsem rád, že jsem tímhle mohl být pro kluky platný.

V minulosti jsi vedl Havlíčkův Brod jako kapitán a zastával jsi také roli asistenta kapitána. Co z toho ti sedlo víc?
Asi ani jedna tahle role mi moc nesedí, moc to neřeším. Nevím, jestli bych byl dobrý kapitán. Podle mě je na tohle ideální Třéťa, protože lepšího kapitána jsem ještě asi nezažil. Já se rád soustředím hlavně na sebe a když potřebuju mluvit s rozhodčími, tak si s nimi promluvím. Když je potřeba, tak něco řeknu i v kabině. Je mi jedno, jestli jsem kapitán, nebo nejsem. Spíš mám takhle víc prostoru soustředit se sám na sebe. Jsem rád, že tuhle zodpovědnost má Míra. Kdybych ji měl já, nevím, jak by potom moje výkony vypadaly. (směje se)


V předešlých dvou sezonách nám v kvalifikaci utekl postup do WSM Ligy jen kvůli skóre. Která z těch kvalifikací byla podle tebe těžší?
Řekl bych, že spíš ta loňská. Vsetín měl velice dobrý tým. Byli to profesionálové se vším všudy a hrozně je hnali dopředu lidi. Měli v podstatě pět vyrovnaných lajn, k tomu Jirku Dopitu na střídačce a pana Tesaříka v managementu. Dělali tam pro postup víc než maximum. Ta první kvalifikace tak byla podle mě určitě těžší.

V posledním utkání proti Porubě jsi vstřelil dva góly a hlavně ten druhý byl opravdu nádherný. Trénuješ často tenhle styl zakončení?
Snažím se hodně trénovat i zakončení z mrtvých úhlů. Pokud hráč umí v těchto situacích zakončovat, tak je to strašná výhoda. Moderní hokej už je hodně o taktice a málokdy se ti povede, že bys objel beka nebo to hned nějak parádně trefil. Snažím se hodně zasouvat puky kolem tyček nebo pod gólmanem, protože je to podle mě rychlá a překvapivá akce, kterou soupeř moc nečeká. Může z toho padat hodně gólů. Pro mě je to kolem branky důležitá gólová zóna. Dá se z toho prostě hodně těžit a je to často i překvapivé.

Před třemi lety to po sestupu z vyšší soutěže vypadalo s havlíčkobrodským hokejem hodně bledě, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Zrodil se nový tým, který se stavěl hlavně na odchovancích a mladých hráčích. I když se nám nepovedly dvě kvalifikace, myslíš si, že se klub ubírá správnou cestou?
Určitě ano. Všem lidem, kteří do toho šli, patří velké poděkování. Bez Davida Kozlíka a Zdeňka Casky by tady hokej asi nebyl. Myslím si, že tato cesta je určitě správná. Na odchovancích je vždy vidět velký vztah ke klubu a ten tady podle mě je, na všech klucích je to vidět. I proto se nám povedlo, že jsme se dostali dvakrát do kvalifikace. Velký dík patří i trenérovi Alešovi Totterovi, který tady nastolil režim, který tady teď držíme. Kluci a všichni lidi kolem mají k brodskému hokeji vztah. Nikdo z hráčů by si určitě nedovolil něco ošidit, protože cítí zodpovědnost vůči klubu i městu.


V poslední době jsi působil v Brodě, v Pardubicích, ve Slavii Praha a v polském Sanoku. Co ti všechno dalo angažmá u našich severních sousedů?
Dalo mi dost. Poznal jsem jinou soutěž a jiný život. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Bylo to jiné i z pohledu jazyka, chování lidí a hry. Zahraniční angažmá je pro každého hráče dobré, protože se v cizí zemi dá spousta věcí pochytit a naučit se něco nového. Polsko mi dalo strašně moc, v Sanoku se mi moc líbilo. Bylo to také takové malé město, což mi vyhovuje, protože člověk má více klidu na svou práci.

Nechceme, aby to vyznělo nějak špatně, ale čas běží a léta nejdou zastavit. Jak dlouho ještě plánuješ hrát?
Ty brďo, tak to nevím. To bude asi záležet na Lucce, za jak dlouho mi to zakáže. (směje se) Samozřejmě si dělám legraci. Uvidíme. Třéťa mi kdysi říkal, že se po třicítce cítí líp než před ní. Tenkrát jsem mu říkal, že doufám, že se tak budu také cítit. A musím říct, že měl pravdu. Předtím jsem se necítil úplně ideálně, byl jsem takové bebíčko. Po té třicítce člověk asi ještě víc vyspěje a srovná si to pořádně v hlavě.

Dostal jsem do hokeje ještě větší zápal a začal jsem si uvědomovat, že už se pomalu blíží konec kariéry. Začal jsem do toho dávat ještě víc a víc si to užívám. Dřív jsem nad tím takhle nepřemýšlel, ale jakmile jsem nad tím začal přemýšlet, obešlo se to i bez vážnějších zranění. Pokud to takhle vydrží dál, tak se budu snažit hrát, co nejdéle to půjde. Samozřejmě chci být soudný a poznat včas, když to už nepůjde. Pokud mě to bude naplňovat a bavit a budu si to užívat, jako v posledních třech letech tady v Brodě, tak budu jenom rád, když vydržím co nejdéle. Uvidíme, budu se snažit, abych ještě dlouho vydržel, a to na jakékoliv úrovni.

Cestou na venkovní zápasy si v autobuse často leháš do uličky. Je to nějaký tvůj rituál, nebo se jen snažíš o co nejlepší odpočinek?
Na to jsem si zvykl v Polsku, kde se jezdilo na zápas nejméně čtyři hodiny. Když jsem hrál u nás, tak jsem spal normálně na sedačce, ale v Polsku většina hráčů ležela v uličce. Bylo to náročné. Od kluků jsem okoukal, že bude asi lepší, když si lehnu na zem. Když jsme jezdili delší cestu, začal jsem to dělat a docela mi to vyhovovalo, navíc si ještě oblékám kompresní prádlo. Buď si pustím hudbu, koukám na film nebo prostě zavřu oči a spím. Je to takový můj relax, snažím se soustředit na zápas a sním o tom, jak budu týmu platný při zápasu. (směje se)


Teď trochu v odlehčenějším duchu. Co tě na hokeji baví a co ti na něm naopak vadí?
(zamyslí se) Mám na něm určitě rád touhu vítězit, emoce, adrenalin a napětí při zápase. Když člověk chce brankou nebo něčím jiným týmu pomoci, má radost z vítězství a může si říct, že ta dřina k něčemu byla. A co mi na hokeji vadí? V zimních měsících na zimáku až moc velká zima a v teplých měsících zbytečné teplo. (usměje se)

Při domácích zápasech tě podporuje tvoje rodina. Jak velký to má vliv na tvé výkony?
Má to na mě extrémní vliv. Nedovedu si představit, že by Lucka nebyla na nějakém domácím zápasu. Alička to také prožívá, i když na hokej chodí jen na poslední třetiny, protože nevím, jestli by to tam celou dobu vydržela. Je to pro mě ohromná vzpruha, když vím, že Lucka tam je taky a že to prožívá se mnou. Vím, že to pro ni není jednoduché, proto jí za to patří velké poděkování. Je už se mnou nějaký ten rok a užila si toho dost, když je to někdy i špatné. Když tam Lucka není, tak jsem takový nesvůj a pořád ji někde hledám, kde může asi být. (směje se) Když to tak řeknu, tak jsem na podpoře rodiny dost závislý.



Doma i venku se můžete opřít o velkou podporu fanoušků. Troufáme si říct, že naši fanoušci jsou ve 2. lize jedni z nejlepších. Jak moc vám pomáhají?
Fanoušci jsou pro nás doma i venku šestým hráčem. Proto mě to obrovsky bolí a jsem strašně zklamaný, že jsme jim to postupem nevrátili. Bude mě to asi strašit celý život, protože jsem ještě větší sportovní neúspěch nezažil. Tím víc, že jsme hráli poslední zápas doma.

Za to, co tady lidi předvádí, jak se naučili na hokej chodit a jak tím žijí, si ten postup zasloužili. Od neděle jsem se bál vyjít z domu, ze setkání s fanoušky by mi asi nebylo moc dobře. Moc za námi stáli a nemohl bych se jim podívat do očí, protože jsme jim tu podporu nevrátili, i když jsme ždímali na krev a nechali jsme tam milion procent.

Lidé nás neuvěřitelně podporují a vytvářejí úžasná chorea, je to něco neskutečného. Patří před nimi velký klobouk dolů. Fanoušci jsou fantastičtí a já si jich nesmírně moc vážím. Jsem za to moc rád a věřím, že fanoušci zůstanou brodskému hokeji věrní a bude to ještě čím dál tím lepší. Ještě jednou jim děkuji.


Všimli jsme si, že máš na pravém předloktí vytetovaného vlka. Je to pro tebe nějaký symbol?
Ano. Mám vytetovaného vlka s indiánským motivem a jméno svojí dcery s datem narození. Říkal jsem si, že bych si nenechal udělat tetování, které se mi prostě jenom líbí, ale musí to mít nějaký vztah ke mně a mojí rodině. K něčemu, čeho si vážím a co miluju.